Běžecká plnoletost
Počátek dubna 2004 byl tím okamžikem, kdy jsem začal běhat. Nebo přesněji: soustavně běhat. Nějaké pokusy byly už dřív, ale k soustavnosti jsem to nikdy nedotáhl.
Měl bych tedy právě teď slavit běžeckou plnoletost.
Úplně nejvíc mě při zpětném pohledu baví zjištění, jak málo jsem tenkrát o běhání věděl. Ani ne tak o tréninku jako takovém, spíš o věcech okolo. A to jsem myslím od dětství atletiku sledoval celkem dost.
Například jsem neměl ponětí, kolik existuje druhů běžeckých bot. Do terénu, na objemy, na tempa, na závody atd. Znal jsem tretry, znal jsem maratonky – a tím to končilo.
Měl jsem jedny univerzální na sport. Už několik let. Značka Nike, model asi žádný - prostě to byly ty nejlevnější hezky vypadající sportovní boty, co jsem si koupil v Tescu na Národní třídě, když se ještě jmenovalo Kmart. S nimi jsem absolvoval první stovky kilometrů.
Skoro se to stydím napsat, ale v týdnu před prvním maratonem, k němuž jsem se odhodlal po pouhých šesti týdnech soustavného běhání, jsem se domníval, že pokud bude pršet (jak tenkrát podle předpovědi hrozilo), nepoběží se. Jasně, věděl jsem, že velké závody se konají za každého počasí, ale nějak mi nedávalo smysl, proč by se tisíce hobíků měly několik hodin trápit v dešti.
Mimochodem, ten maraton jsem běžel nejen ve výše zmíněných botách, ale i s klasickými ručičkovými hodinkami na zápěstí. Mezičasy jsem spíš tušil, než věděl.
Proto kdyby mi tenkrát někdo řekl, že jednou o běhání napíšu tři knížky a založím pět různých webů, nevěřil bych mu ani náhodou :-)
Zkusit se kousnout a věnovat se běhání soustavně považuju za jedno z nejlepších životních rozhodnutí. Sice jsem si párkrát prošel obdobím demotivace a zdravotními komplikacemi, které bych si jinak odpustil, ale nelitoval jsem ho nikdy.
Objevil jsem díky němu nový svět, poznal nové lidi, z nichž někteří se stali nejlepšími z mých přátel, a fyzicky se cítím mnohem líp než ve dvaceti, v pětadvaceti.
Co mě ovšem překvapuje asi nejvíc, je to, že za oněch osmnáct let jsem nikdy neměl opravdu dlouhou pauzu. Ani v dobách, kdy jsem běhat nemohl, jsem nad běháním hůl nezlomil. Vždycky jsem věřil, že brzy zase všechno půjde jako dřív.
A když jsem znovu mohl, ale s kondicí jsem na tom byl mizerně nebo měl problémy s motivací, nikdy jsem úplně běhat nepřestal. I v sezonách, které považuju za vypuštěné, jsem si chodíval aspoň dvakrát, třikrát týdně zaběhnout 6-8 kilometrů na autopilota. Tenkrát jsem pochopil, že dát 30 kilometrů týdně, když jste běžecky v nepohodě, je mnohem náročnější než natočit 100 kilometrů v době, kdy jste v laufu.
Teď v laufu jsem. V podstatě. Toho si na prahu běžecké plnoletosti vážím úplně nejvíc.