Go East!
„Tohle počasí prosím až do října,“ blesklo mi hlavou po dnešním třiadvacetikilometrovém běhu.
Na červencové poměry skoro ideál. Asi 18 stupňů, občas sluníčko zalezlo za mraky, čerstvý vzduch a navíc skoro všichni Pražáci odjeli do Chorvatska nebo na chalupy, takže v Kunraťáku byl dopoledne božský klid.
Nejsem rozhodně přítelem letních veder. Běžecky ani jinak.
A už vůbec nemusím vedra ve městě, například v Praze.
Špatně se mi spí, tedydruhý den jsem nezvykle unavený. Pokud jdu běhat, tak k mizernému spánku musím přidat i časný budíček, který si ordinuju, abych se zbytečně nesmažil na slunci. Výkon nestojí za nic, pocity z tréninku bývají hodně rozpačité.
Ještě horší než žhnoucí vedro je bombajská varianta léta. Vysoké teploty a vysoká vlhkost vzduchu. Je to jako běžet ve skleníku.
Proto mám v létě rád hory. Někde v tisíci metrech nad mořem je přeci jenom příjemnější počasí než v nížinách. A pokud už přeci jenom pálí slunce, řekněme do deseti hodin je ještě schované za kopci a obvykle se dá najít trasa, kde je možno odběhat slušný dopolední trénink.
Ne náhodou jsem v dospělosti byl jenom na jedné dovolené u moře.
Loni jsem ovšem skoro už tradiční hory vyměnil za srpnovou týdenní cestu do Pobaltí. Přibalil jsem si i běžecké boty, to dá rozum.
Už na letišti jsem si liboval. Při pohledu na tabuli odletů, kde u cílových destinací blikají údaje o aktuálním počasí.
Antalya 36 °C.
Atény 33 °C.
Mallorca 35 °C.
Riga 17 °C.
Ale i tam mě počasí vytrestalo.
Hned druhý den jsem popojel vlakem za město a našel si trať po rovinaté cyklostezce (jiné v Lotyšsku nejsou) směrem k Baltu. S představou, že na tempový běh je to ideální prostředí.
Bylo. Nejvíc mě těšilo, že cyklostezka skoro zela prázdnotou.
Lotyši jsou asi lenoši a kolu moc nedají, běhu už vůbec ne, napadlo mě jako první. Ale pravdě blíž spíš bylo, že pečlivěji sledují předpověď počasí.
Po asi šestnácti odběhnutých kilometrech se totiž obloha zatáhla dočerna, jako by se najednou setmělo. Pak se spustila průtrž mračen. Stihl jsem se rychle schovat do lesa a čekal jsem, až se všechno přežene.
Jenže zároveň jsem musel pospíchat na vlak, který jel asi za půl hodiny.
Stál jsem tedy bezradně pod stromem kdesi uprostřed lotyšského lesa, úplně durch, promoklé oblečení, boty nacucané vodou a říkal si, jestli se na to běhání už fakt nevykašlu. Kdybych jako každý normální turista objevoval krásy Rigy, mohl jsem zapadnout někam do kavárny nebo muzea KGB, a tam bych bouřku s klidem přečkal. Kdo ví, možná bych si jí ani nevšiml.
A taky jsem si asi trochu přál být zrovna v Antalyi nebo na Costa Brava.
Ještě chvíli jsem takhle dumal a potom jsem vyběhl směrem k nádraží. Ať si třeba padají trakaře.
Stihl jsem to akorát. Byl jsem sice promočený na kost a trochu zasviněný od bahna, ale výhodou lotyšských vlaků je, že i v takovém stavu tam pohodlně zapadnete.
Když teď na přelomu června a července přišla ta nehorázná vedra, přiznávám, docela se mi po lese za Rigou zastesklo.
****
Tohle období pro mě někdy bývá složitější i po stránce motivace. Od počátku roku už toho mám odběháno docela dost, ale zároveň k podzimnímu maratonu je ještě daleko.
Utíkám zemí nikoho.
Pak se to během pár týdnů naopak zlomí do stavu, kdy si uvědomím, že maraton je vlastně za humny a už toho moc natrénovat nestihnu (navíc, jak tvrdí trenérští praktici, o vašem výsledku, tedy o jeho ideální variantě, je rozhodnuto už tak měsíc předem – poslední týdny de facto trénujete na další maraton).
Už se k tomu zlomu blížím.
Na start maratonu to aktuálně mám 88 dnů.
Ne, nemusíte složitě počítat. Dnem D bude – pokud se nic zásadního nepřihodí, však se píše rok 2022 – neděle 2. října. Místem činu Košice.
Jsem tam přihlášený už potřetí, tak snad to poprvé vyjde.
Původně jsem měl jiné favority, třeba rychlý Eindhoven, nebo milovaný Mnichov, případně chladný Frankfurt, ale pak jsem si řekl, že pokud chci ještě něco v maratonu stihnout, jsou to určitě Košice.
Tedy co se Evropy týče.