Ve stopách zapomenutých Keňanů
Bude to už dobrých deset let, co se mi dostal do ruky prospekt z Jižního Tyrolska, který tvrdil, že nejlepším místem na běhání v Evropě je Seiser Alm. Co bych to byl za běžce, aby mě nelákalo si to ověřit!
Poprvé jsem se sem chystal předloni, dokonce už jsem zaplatil zálohu za ubytování. Jenže za dva týdny se v Itálii objevil covidový pacient 1, pak i 2…a bylo po výletě. Nejen.
Až letos to klaplo.
Z prospektu jsem si pamatoval, že ono místo se jmenuje Running Park, a jak jsem si ověřil na Googlu, tvoří ho 180 kilometrů vyznačených stezek různé délky a obtížnosti. Některé v nadmořské výšce cca 900 metrů, většina z nich nad 1850 m. Ty mě pochopitelně lákaly víc.
Rostoucímu běžeckému byznysu se přizpůsobovaly i hotely a penziony, které začaly nabízet speciální balíčky. S nabídkami wellnes a masáží, s jídelníčkem postaveným na karbohydrátech, s možností podávat snídani už v 6 hodin ráno, nebo naopak až v jedenáct, po tréninku.
Dokonce většina tras je pojmenovaná po slavných maratoncích. Po těch, co byli hvězdami v dobách mých běžeckých začátků. A skutečně, nahoře v okolí Compatsch jsem našel vybledlé cedulky s keňskými jmény.
Martin Lel. To je ten, co třikrát vyhrál Londýn a dvakrát New York, ale dneska už ho nikdo nezná.
Paul Tergat. To je ten, co jako první zaběhl maraton pod 2:05 a v Berlíně se mi podepsal na startovní číslo.
Robert Cheruiyot. To je ten, co hulil jako komín a čtyřikrát ovládl Boston.
A konečně Samuel Wanjiru. To je ten, co vyhrál olympijský maraton v Pekingu, v nejúžasnějším závodě, jaký jsem kdy viděl. V horku a vysoké vlhkosti vzduchu začátek úmyslně přepálil, rozběhl ho na světový rekord a jen sledoval, jak od něj odpadává jeden soupeř za druhým. V druhé půlce lehce zpomalil a za 2:06:32 si doběhl pro zlatou medaili.
Bohužel sláva mu zamotala hlavu. Kombinace whisky, ženy, kalašnikov nebývá předpokladem dlouhého života a ten jeho vyhasl ve čtyřiadvaceti letech, kdy ho našli doma rozplácnutého na betonu pod balkonem.
Když jsem ovšem vzal do ruky Run map z letošního roku, zjistil jsem, že jejich jména už z běžeckých tras zmizela. Místo toho jsou nazvané po okolních kopcích. Pro běžce bez maratonského backgroundu z počátku tisíciletí je to asi praktičtější vodítko. Nebo už jsou keňští šampioni opravdu zapomenutí.
Ale co. Nepřijel jsem sbírat segmenty, přijel jsem mj. trochu víc běhat.
Nejsem věru žádný skyrunner, takže to pro mě byla premiéra ve vysoké nadmořské výšce. A přiznávám, že jsem do těch 1850 metrů srabsky jezdil lanovkou – sice by se osm stovek metrů převýšení dalo i vyběhnout, ale to už by mi asi nezbylo moc sil na trénink na největší louce v Evropě (jak pravil prospekt).
Bylo to na ní super od prvního kroku.
Žádná auta, nad hlavou modrá obloha, na obzoru vizuální kýč Schlernu a dalších krásných kopců. Nemusel jsem řešit tempo, protože všechno bylo buď nahoru, nebo dolů. Chvíli asfalt, pak štěrk, prkna, hlína, jehličí, kameny. Jenom to nepřepálit, abych po třech kilometrech na řidším vzduchu překvapeně nepopadal dech.
A zatímco dole bylo 28 stupňů, tady příjemných patnáct, i s trochu větříku.
Stehna byla brzy cítit, to dá rozum, ale důležitější pro mě bylo, že hlava byla čistá. Den ode dne čistší. Jenom si běžet a všechny starosti nechat někde dole, pod lanovkou.
Každý běh mě objektivně stál hodně sil, zároveň mě nabíjel neskutečnou energií.
Jasně, aby trénink ve vysoké nadmořské výšce měl nějaký výkonnostní efekt, musel bych tady strávit víc týdnů, spíš měsíců. Předpokládám tedy, že počet červených krvinek jsem si zvýšil o čtyři, maximálně o pět.
Ale o to mi vůbec nešlo. Kdepak.
Nakonec jsem za šest dnů dal 108 kilometrů, z nich většinu ve výšce nad 1850 m. K tomu nějaký ten hiking. Dobré to bylo.
Pouze jedna věc mě překvapila. V Seiser Alm, v tom běžeckém ráji, jemuž v Evropě nemá být rovno, jsem potkal bez přehánění stovky cyklistů a turistů, ale jenom dva běžce.
Asi jsou všichni v Livignu, nevím.
Aspoň na stezkách nebyl nával. Zvláště ne na těch, které začínaly cedulí, že cyklisté a koně tam mají zákaz.
Běžel jsem si sám a sám, stopky zapnuté jenom ze zvyku a jedinou navigací mi byl masiv Schlernu, k němuž jsem se pak musel dostat.
Navíc trasy jsou tak skvěle vymyšlené, že hned za cílovou rovinkou je restaurace a bar, pochopitelně s terasou. Po doběhnutí jsem sebou plácnul na lehátko a počkal na servírku, co vypadala jako Marcela Augustová.
„Buongiorno, co si dáte?“
„Nealko weissbier.“
„Aha, takže jako včera.“
„Přesně tak.“
Když jsem pak do sebe lil franziskaner s pouze stopovým množstvím alkoholu, ještě upocený se trochu vydýchával a u toho se zálibně díval na Schlern v dálce, poprvé v životě se mi v hlavě usadila nejkacířštější ze všech myšlenek:
Není běhání maratonů ve městech a po asfaltu tak trochu píčovina?