Vrcholem jarní sezony měl pro mě v půlce května být závod na 25 kilometrů v Berlíně (když nevyšel ten maraton, tohle byla další z možností, jak se proběhnout po Unter den Linden a přes Braniborskou bránu), ale bohužel to souhrou pracovních a soukromých okolností nestíhám. Tak jsem se ve středu večer rozhodl, že se vypravím na nedělní Oberelbe Marathon. Tedy přesněji: na jeho poloviční variantu.
V plánu jsem to měl už dlouho. Závody point-to-point mě vždycky bavily, ať už to byly Běchovice nebo nebožtík půlmaraton Domažlice-Furth im Wald. Vidím v nich pravou esenci běžeckého sportu. Běžet co nejrychleji z bodu A do bodu B. Po trase, kde se cíl přibližuje každým krokem, nejen obrazně, ale i doslova.
OEM startuje kousek za česko-německými hranice, v Saském Švýcarsku. A jak název napovídá, běží se podél Labe. Až do Drážďan. Půlmaraton začíná na kraji Pirny, uprostřed průmyslové zóny. Nezní to úplně vábně, ale z praktického hlediska…ehm, docela dost běžců místo fronty u toitoiek rádo využilo kulisy jedné rozbořené továrny.
Na OEM se neběhají úplně super časy, i když je trať rovinatá. Důvodem bývá termín poslední dubnové neděle. Většinou přichází první vytrvalejší slunce běžecké sezony a pod ním se málokomu závodí dobře. Navíc jednou z mála nevýhod zdejší krásné polabské trasy je, že na ní nenajdete ani metr, kde byste se před slunečními paprsky schovali.
Ale to letos nehrozilo. Předpověď slibovala déšť a silný vítr. Naštěstí dopoledne nepršelo a vítr silný nebyl, ve srovnání s Pečkami vlastně bezvětří. K tomu deset stupňů. Podmínky neměly k ideálu daleko.
Sice jsem na půlmaraton nijak speciálně neladil, vlastně akorát jsem v týdnu vypustil jeden trénink, přesto jsem s nadějemi vzhlížel k času pod 1:30. Nebo jenom těsně nad. Po prvním snadném kilometru za 4:22 jsem tomu začínal i věřit.
Někdy od té doby mi na trati dělala společnost Lisa – běžkyně, která se od nás ostatních na první pohled lišila. Necupitala, neklátila se ze strany na stranu, nýbrž měla krásný styl, dlouhý krok se svižným odrazem. Určitě musela někdy dělat atletiku, říkal jsem si hned. Jak jsem se v cíli dozvěděl, před jedenácti roky byla třetí na ME juniorů na trati 3000 m a hodně dobře uměla i střední tratě.
Společně jsme předbíhali desítky běžců a na devátém kilometru jsme se dostali i před vodiče na čas 1:30. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že bych se třeba do patnáctého kilometru držel jeho skupinky běžící tempem 4:15, našetřil síly a pak zkusil rychlejší závěr. Ale nakonec jsem to zavrhnul. Tenhle defenzivní způsob závodění mě moc nebaví. Kvůli tomu jsem sem nepřijel.
Na rozdíl od Lisy jsem se rozhodl běžet dál tempem 4:10-4:12 a věřit, že to zvládnu až do cíle.
Po asi pěti kilometrech mi došlo, že na to nemám. Nebo aspoň ne dneska. Lehce jsem zpomaloval, a tak jsem se soustředil už pouze na uhájení času pod 1:30.
Na každém kilometrovníku jsem si propočítával, jaké nejpomalejší mezičasy si můžu dovolit, abych to zvládl. Žádné drama to naštěstí nebylo. Zkušeně – nebojím se říct – jsem si časový polštář pohlídal a nakonec jsem cílem na dráze stadionu proběhl za 1:29:43. Chytřeji běžící Lisa tam díky ušetřeným silám a rychlejším pěti posledním kilometrům byla už minutu přede mnou.
Jsem za ten čas vděčný a s výkonem spokojený. Jednak takhle dobře jsem na tom v dubnu byl myslím jenom jednou (otázkou samozřejmě je, kam až můžu výkonnost do podzimu vytáhnout, tuším, že skoku o pět minut už schopen nejsem) a jednak to byl můj nejlepší půlmaraton od roku 2011. Tenkrát jsem měl skoro navlas stejný čas…jako mezičas při maratonu 😊
Hezký pro mě byl nejen pohled na stopky, ale i do výsledkové listiny. V mužích 37. místo z cca 750 startujících. V kategorii „konec středního věku“ (tedy 45-49 let) jsem byl dokonce čtvrtý. Tohle beru.
Půlmaraton saským Polabím tedy zcela splnil moje očekávání. Poznal jsem jeden sympatický závod a před létem získal další vzpruhu do tréninku. Vím přesně, na čem teď pracovat. Hlavně na rychlosti, síle a vytrvalosti.
Z bodu A do bodu B
počkat, ono se trénuje něco jiného než rychlost, síla a vytrvalost? 😅