Existují dny, u kterých si i po dlouhých letech přesně vybavuju, co jsem tenkrát dělal.
Třeba 25. únor 1989.
Jel jsem na Churáňově lanovkou a z reproduktorů se ozýval proslov k vítěznému Únoru. Možná Jakeš, možná někdo jiný.
Provozovatel vleku pouštěl rozhlasový přenos tak nahlas, že se rozléhal v celém údolí. Možná byl oportunista jako Havlův zelinář v Moci bezmocných, možná jenom recesista. Nevím.
A proč tenhle sentimentální a vlastně zbytečný úvod?
Protože tenkrát jsem shodou okolností i naposledy stál na lyžích. Při povinném výcviku v prváku na gymplu. Od té doby vážně ani jednou – ale myslím, že mi to kdovíjak nechybí.
Je tedy jasné, že moje šance zaběhnout si v zimě Jizerskou padesátkou je mizivá.
Naštěstí je tady i léto a s ní srpnová verze, bez lyží, bez hůlek, v rámci seriálu Běhej lesy. Na ni jsem se letos přihlásil.
Snad ani ne tak z neodolatelné touhy absolvovat tenhle závod. Jel jsem prostě ke známým na chalupu do Jizerek, tak to byla skvělá příležitost spojit trénink se společenským životem.
Už z komunikace pořadatelů jsem tušil, že tohle nebude závod mojí krevní skupiny. Ne že bych v mailech vyžadoval oslovení „Vážený pane magistře“, jenom na výraz „Ahoj parťáku“ jsem asi starý nebo co.
Ale nešť. Koneckonců jsem si šel zaběhat, ne řešit mailovou kulturu.
Po páteční bouřkové apokalypse v Liberci a okolí se počasí nad Bedřichovem v podstatě vyjasnilo, na srpen byla de facto ideální běžecká teplota a nějaká ta vlhkost vzduchu se přežít dala.
Velké ambice do závodu jsem si nedělal. Rozhodl jsem se k němu před dvěma týdny, šel jsem bez vyladění a s taperingem trvajícím možná tak 48 hodin.
Chtěl jsem se jenom hezky proběhnout v horách, trochu se zapotit a před říjnovým maratonem si vyzkoušet pár věcí, třeba kombinaci uvažované snídaně a gelů na trati.
Jak jsem ovšem po startu nabíral další a další kilometry, pochopil jsem, že jsem asi měl pečlivěji nastudovat propozice. Jelikož moc Jizerky neznám, říkal jsem si, že pro mě nemá smysl si zjišťovat, kudy přesně se běží a přes které všechny kopce. No, kdybych byl pečlivější, možná bych se dozvěděl, že 60 procent trasy je po asfaltu a 20 procent po betonu.
Jenže u akce, která má reklamní slogan v duchu, že běhání po městě je opruz a lepší je vyrazit si zazávodit do přírody, jsem zkrátka čekal trailovější přístup.
Jak říkám: moje chyba.
Jinak na trati všechno fungovalo. Skvělí dobrovolníci na občerstvovačkách, spolehlivé značení, běželo se mi fakt dobře. I když nemám přímo somatotyp pro kopcovité závody (tj. ne všechny letošní dietní plány se podařilo naplnit), překvapovalo mě, kolik lidí jsem ve stoupáních dokázal předběhnout.
Asi ty tisíce kilometrů v Kunraťáku jsou znát.
Druhá věc je, že velká část z nich se přede mě dostala hned vzápětí, při sebězích. Ty už se vážně nenaučím.
Asi od osmnáctého kilometru jsem většinou běžel už sám. Obvykle jsem někoho viděl tak padesát, šedesát metrů přede mnou, sem tam mě někdo předběhl. Ale držel jsem si svoje tempo, nesnažil se s nikým rovnat krok nebo si poměřovat ego.
S koleny a kyčlemi roztřesenými od těch kvant kilometrů po silnicích a betonových blocích jsem se nakonec do cíle dostal těsně pod 4 hodiny a 20 minut. Ještě se sluší dodat, že to nebyla přesná padesátka, ale – aspoň podle mého garminu – 47,5 kilometru.
Not bad.
Tak bych asi tuhle závodní zkušenost zhodnotil. Spokojenost s výkonem, ale vracet se sem nemusím, parťáci.
A pokud to vezmu kolem a kolem, když jsem byl před dvěma týdny u Dana na jižní Moravě, při třiceti kilometrech v okolí Adamova jsme nastoupali v podstatě stejně metrů jako tady při skoro padesátce. Navíc po čtyřech pivech, nalačno…
To byl trénink šampionů!
▪️▪️▪️▪️
Do maratonu zbývá 35 dnů. Posledních cca 400 kilometrů.