Bez nehody
Profesionální řidiči si, jak známo, počítají kilometry, které ujeli bez nehody. Odvykající si alkoholici zase to, kolik měsíců už jsou čistí – nebo přesněji suší. Co si asi tak může počítat běžec? Kilometry a měsíce bez zranění.
Aktuálně jsem na 30 měsících, což je v mém případě něco málo přes 9000 kilometrů.
Tedy aby bylo jasno: termínem „zranění“ nemám na mysli kdejakou bolístku, ale jenom tu, která mi zabrání jít běhat. Nebo trénovat, chcete-li.
Líp jsem na tom nikdy nebyl. A to roky 2020 a 2021 byly moje tréninkově nejobjemnější.
(Ty, tam nahoře, jestli tohle bylo rouhání, tak se prosím tvař, že jsem nic nenapsal)
Ne, nenašel jsem žádný zázračný recept, který bych dřív postrádal. Trochu mám asi štěstí. Trochu mému tělu svědčí, že ho netýrám rychlými tréninky a častou účastí na závodech. A trochu se samozřejmě už o něj musím starat – napadlo by mě před lety, že si jednou na dovolenou budu brát i blackroll?
Pokorně si téhle statistické anomálie vážím a věřím, že mi ještě chvíli vydrží. Třeba do konce sezony, to by bylo fajn.
I po třiceti měsících bez nehody si totiž moc dobře pamatuju, jak zranění umí být frustrující. Nejen, že nemůžu běhat, ale do kopru jde i zbytek rutiny, kterou mám s běháním spojenou. Nemám chuť, vůli ani náladu cvičit a protahovat se, nebaví mě si o běhání číst nebo se na něj i jenom dívat, natož abych dokázal být střídmý v jídle a pití.
Při návratu tedy současně postrádám kondičku a přebývá mi pár kil.
Vždycky mě nejvíc trápily achillovky, a tak jsem si při každém jiném problému říkal, že pokud to není achillovka, je to vlastně fajn. Ne, nebylo. Dokázaly mě potrápit i šlachy a svaly, o jichž existence jsem dlouho neměl ani ponětí.
Podobná zranění mě frustrovala snad ze všech nejvíc.
Třeba před deseti roky mě začalo bolet koleno tak, že jsem nemohl běhat, ale tušil jsem – a fyzioterapeut mi to potvrdil – že problém není v kolenu.
„Problém je v mozku,“ měl jasno.
Musel jsem se na něj podívat hodně podezíravě, asi jsem si pomyslel něco o bláznivém ezoterikovi, ale hned mi vysvětlil, jak to myslel.
Koleno bolelo kvůli tomu, že mi ve stehně haprovala souhra svalů. Jako první se zatínal jeden slabší a až po něm ten nejsilnější, kvadriceps, ačkoli to má být naopak. Proto se ten slabší přetěžoval a řetězec následků končil bolestí v oblasti kolene.
„A my teď musíme mozek naučit, aby zase svaly při dopadu zapojoval ve správném pořadí.“
Moc jsem předepsanému cvičení nevěřil. Zjednodušeně řečeno jsem si prsty chvíli lechtal kvadriceps na natažené noze, pak do něj štípnul a zatnul ho. Pořád dokola, několik minut. Jedinou výhodu jsem spatřoval v tom, že cvičení šlo praktikovat vsedě při sledování Přátel.
Už nevím, jak dlouho to trvalo, možná tři týdny, možná čtyři, ale důležité bylo, že výsledkem opravdu bylo vyléčené koleno. Abych to nezjednodušoval úplně – ještě jsem k tomu dělal další cviky na stabilitu a protahování hamstringů, ale to spíš v rámci celkového pohybového detoxu.
Na běžeckých zraněních je kuriozní i to, že v naprosté většině nám všední život nijak nekomplikují. Dál bez problémů chodíme, spíme, sedíme. Obvykle se ozývají až při dlouhém běhu. Nebo při rychlém. Nebo na asfaltu. Nebo do kopce. Nebo při kombinaci těchhle věcí.
Proto mám vždycky trochu blbý pocit, když jdu do ordinace lékaře nebo fyzioterapeuta. Připadám si jako hypochondr. Objektivně mi nic moc není a říkám si, že akorát zabírám místo lidem, kteří odbornou pomoc potřebují víc než já, že kvůli skoro neviditelnému úponu akorát plýtvám časem druhých.
Navíc při vyšetření nedokážu být upřímný. Po dotazech, kolik kilometrů vlastně za týden uběhnu.
„Tak padesát, šedesát,“ bezelstně zalžu. Jako bych se za tu obvyklou skoro stovku styděl.
„Ale to je docela hodně!“ ozve se většinou.
„Ve vašem věku,“ přijde občas i druhá věta.
„A při vaší postavě,“ určitě do třetice zazní fyzioterapeutovi v hlavě.
Připadám si jako alkoholik, který se snaží lékařům namluvit, že cirhózu si uhnal z jednoho, maximálně dvou piv denně. Ale třeba to nepoznají. Nebo na tom zase tak moc nezáleží.
Už při posledním opravdovém zranění, v létě 2019, jsem si proto řekl, že znovu do žádné ordinace nepůjdu. Že pokud mi bude zase něco bránit v pohybu, už se na běhání vykašlu. Budu to brát jako jasný signál těla: game is over.
Ale dobře vím, že si to jenom namlouvám.