Existují knížky, které na první pokus neoceníte, a teprve až časem zjistíte, že mají něco do sebe. U mě to nedávno byla Running the Dream od mého celkem oblíbeného novináře Matta Fitzgeralda.
Základní motiv: autor ve 46 letech zkouší zjistit, jestli jeho běžecký vrchol je opravdu dávná minulost, nebo dokáže přechytračit plynoucí čas a ještě vydoluje sílu překonat maratonský osobák, což v jeho případě znamená výkon pod 2:41. Aby splnění tohohle snu bylo realističtější, tři měsíce trénuje s jedním z nejlepších amerických týmů NAZ Elite sponzorovaným firmou Hoka.
Knížka vyšla na jaře 2020, v době první covidové vlny. Z Amazonu jsem si stáhnul ukázku a bez velkého zájmu ji pročetl, protože zrovna na dohled nebyly žádné závody, žádný normální život, tak jsem na ní těžko mohl vidět něco motivujícího.
Až nedávno jsem to napravil. A bylo to zajímavé čtení. A konečně – v snad lepší situaci – i docela motivující.
Fitzgerald vstupuje na scénu jako absolvent čtyřiceti maratonů, z nichž většina se mu krutě nepovedla. Osobák je starý devět let a každý další pokus s ním pohnout ztroskotal. Na nepřízni počasí, na přepáleném tempu, na přetrénování a nejčastěji na zraněních. Teď se chce čtvrt roku stoprocentně věnovat přípravě, ve Flagstaffu v Arizoně, tedy v nadmořské výšce 2100 metrů, pod dohledem trenéra, maséra, chiropraktika, mentální koučky a sparingpartnerů. Stává se z něj fake pro runner.
I když se s časem, na který chce útočit (2:39), raději nikomu moc nesvěřuje, doufá, že pokud se zaměří právě na maličkosti, navzdory věku kýžených deset minut od posledního maratonu stáhne. Trochu si slibuje od nadmořské výšky, trochu od náročnějšího tréninku, trochu od péče fyzioterapeutů, trochu od korekcí běžeckých nedokonalostí a trochu od života v bublině elitních maratonců mířících na 2:10.
Popisuje nejen tréninkové dávky a jejich smysl, ale i všudypřítomný strach ze selhání, které se mu jednak vrátí posměšky na sociálních sítích a jednak zraní jeho ne úplně miniaturní ego. Protože ví, že tohle je poslední šance. Nebude žádné zítra, jaké před sebou mají mladší běžci. A samozřejmě, největším strachem je hrozba vážnějšího zranění.
Část pozornosti zaměřuje i na dočasné týmové parťáky. Přibližuje, jaké to je, když náplní zásadní části dospělého života je pro někoho jen běhání, jídlo, spánek. A když každé zranění, každý nepovedený závod znamená nejen výpadek peněz za umístění, ale také možný konec v profesionálním týmu.
Vedle neposlušného třísla doléhají při pobytu ve Flagstaffu na Fitzgeralda i starosti běžného života (nemoc v rodině), tak si docela sugestivně klade otázku, jak až daleko mají ambiciózní hobíci jít při cestě za svými sny, které jsou – to si přiznejme – pro okolní svět málo pochopitelné a naprosto bezvýznamné. Jestli kvůli nim stojí za to přicházet o čas společně strávený s rodiči, dětmi, sourozenci, partnery, potenciálními partnery, přáteli. Jestli není sobecké upnout se k takovým banalitám, jakou je překonání osobního rekordu průměrné hodnoty.
Odpověď? Zformulovala ji za něj jedna spoluběžkyně. Don't allow anyone, including yourself, to trivialize what running means to you.
(Za sebe bych dodal, že čas věnovaný práci, která taky není kdovíjak ušlechtilá, kde po vás skoro nic nezbude a nadřízený může jedním škrtem zničit, na čem jste pět let pracovali, je promarněný víc než všechny běžecké tréninky dohromady. Tedy s malým rozdílem, že v tomhle případě vám aspoň na účet přijde výplata).
Fitzgeraldova sága vrcholí účastí na maratonu v Chicagu 2017, kde se mu jako autorovi chystané knížky dostane pocty být zařazený do elite field. Po bok mistrů světa a olympijských medailistů, se vší péčí a výhodami s výjimkou finančního bonusu za start. Konečně zaběhne čas, o němž snil, a může v klidu odejít do závodnického důchodu.
Tady se můžete podívat na padesátiminutový dokument o jeho cestě (pravda, filmařsky to není zrovna netflixovská záležitost).
****
Jestli teď očekáváte pointu, že ve 48 letech všeho nechám, na léto se odstěhuju do Livigna a zkusím něco podobného, tak nikoli :-) Jednak nežiju v zemi, kde se psaním o běhání lze kloudně uživit (myslím opravdu psaním, ne šaškováním na Instagramu), a jednak dokážu v klidu existovat smířený s tím, že u mého maratonského osobáku už navždy zůstane datum 2011.
Ale inspirací se pro mě určitě staly některé názory Fitzgeraldova trenéra Bena Rosaria a trochu jsem díky nim změnil pohled na svoje běžecké snažení.
Nechci se už honit za žádnými arbitrárními metami typu 3:20, 3:10 nebo snad 3:00. To jsem dělal kdysi a k vysněnému cíli to nevedlo. Místo toho bývaly sezony víc stresující, než by musely být, protože každý přípravný závod a každý těžší trénink jsem hodnotil podle toho, jestli mi dávají naději, že v den D dosáhnu kýženého času.
Zkusím to z opačné strany. Jak už jsem psal minule: chci letos dělat všechno dobře, a pak uvidím, jaký výkon z toho vypadne. Důležitější než nastavení předem jasně daného výkonnostního cíle bude stav enjoying the process. Je to trochu proti mé přirozenosti, ale asi je opravdu lepší nesnažit se za každou cenu napasovat do vypůjčeného obleku, ale spíš zhubnout a pak si oblek nechat ušít na míru.
Mám v sobě možná tak třicet procent Fitzgeraldova zápalu a třicet procent ambicí. Ale chci letos běhání brát vážněji než kdykoli za posledních jedenáct let. To by k dobrému pocitu a snad i dobrému výsledku mohlo stačit.
P.S. Příště už opravdu něco o aktuálním běhání.
Připomnělo mi to Nicholase Thompsona, viz tenhle článek https://www.wired.com/story/marathon-speed-tech-training-outrunning-my-past/
No teda... Díky moc za článek, velmi mě zaujal, protože letos se pokouším o úplně to stejné v úplně stejném věku. A taky jsem předchozích pár maratonů nezvládl kvůli zraněním! Tak to je neuvěřitelná shoda... Určitě přečtu knihu i skouknu dokument!