Boston a já
Svoji dlouhou běžeckou kariéru jsem plánoval zakončit příští rok v Bostonu. Nebyl to sen, se kterým bych vstával a usínal, ale jednoho srpnového rána jsem si řekl, proč vlastně ne.
Vím o Bostonu skoro všechno. Z několika knížek, z mnoha článků, z řady televizních přenosů a filmových dokumentů.
Vyjmenoval bych myslím všechna města, kudy se běží. Vím, kde Tarzan Brown nasadil trhák Johnnymu Kellymu, kde se Billu Rodgersovi rozvázala tkanička, kde Alberto Salazar předběhl Dicka Beardsleyho.
Nejslavnější a nejprestižnější maraton světa.
Už kdysi jsem třikrát splnil limit, jednou dokonce o víc než třináct minut, ale tenkrát mě nelákal. Honil jsem se za maratonem pod tři hodiny, co je proti tomu nějaký Boston… A zcela upřímně: měl jsem i spočítáno, kolika měsíčním splátkám hypotéky by se takový výlet rovnal.
Počtvrté se mi to povedlo loni v Košicích.
Tedy jak se to vezme. Ve svojí kategorii jsem na limit nedosáhl, ale podle pravidel není směroplatný věk při jeho splnění, nýbrž v den závodu. A protože pár dnů před Bostonem 2024 přestupuju do další věkové kategorie, najednou jsem ho měl v kapse.
O 2 minuty a 48 vteřin.
Až do srpna jsem to nechával spát. Spíš jsem si říkal, že se mi tam ani nechce a že jednou úplně v klidu umřu s pocitem, že jsem v Bostonu neběžel.
Jenže pak jsem na sociálních sítích viděl upozornění organizátorů, že přijímají časy k přezkoumání. Zkontrolují, jestli jste limit opravdu splnili, na závodě, který uznávají. Je to nezávazné, ale případná pozdější registrace se tím urychlí.
Jenom tak pro zajímavost jsem svůj čas v profilu vyplnil – a verifikací prošel.
V té chvíli jsem se pro nápad běžet příští rok Boston nadchnul. Nastudoval jsem si i kvalifikační historii a zjistil, že v posledních tuším dvaceti letech by můj čas stačil ve všech případech s výjimkou roku 2020, kdy se kvůli covidu výrazně snižoval počet účastníků.
Teď jich bývá 30 tisíc, z toho 22 tisíc limitářů a zbytek je určený sponzorům, podporovatelům vybraných charitativních organizací a samozřejmě elitním závodníkům.
Naplánoval jsem si v hrubých obrysech trénink, slíbil si, že nebudu jenom pobíhat, ale připravím se co nejlíp. Vždyť to znáte: intervaly, strečink, posilování, plavání… Protože do Bostonu neletíte odběhnout si vítězné kolečko, ale vymáčknout ze sebe všechno. Nebo skoro všechno.
Zamluvil jsem si i bydlení, neboť shánět ho na podzim nebo do konce po Novém roce je dost složité.
V den uzavření registrací jsem ale pochopil, že moje plány a starosti jsou zbytečné.
Přihlásilo se přes 33 tisíc zájemců, nejvíc v historii. Zřejmě proto, že v posledním roce konečně mohli plnit limity na všech místech světa, snad nikde už se maratony nerušily.
Bylo mi jasné, že by se musel stát zázrak, abych se neocitl mezi jedenácti tisíci, kteří dostanou mail se slovem sorry. Je to vždycky trochu jako ve škole: „Gratulujeme k úspěšnému složení přijímacích zkoušek, ale pro velký počet zájemců jste ke studiu přijat nebyl.“
Další oznámení organizátorů moje tušení potvrdilo:
Boston můžou běžet pouze ti, kdo kvalifikační limit splnili minimálně o 5 minut a 29 vteřin. Nejdrsnější cut-off time v historii.
Nedá se nic dělat. Není to ničí chyba, jenom moje. Prostě jsem měl v Košicích běžet o tři minuty rychleji, a byl by klid. Natrénováno jsem na to myslím měl, ale bohužel…
Možná je to svým způsobem spravedlivé. Protože limit jsem nesplnil výkonem, ale jenom díky tomu, že mě máma nepřenášela.
Jestli teď očekáváte odstavec plný odhodlaných řečí, jak to na jaře někde dám za 3:19, nebo ještě líp, a porvu se o Boston znova, zklamu vás.
Najdu si jiný The Last Dance. Dostatečně motivující, abych neměl pocit, že jsem přišel o olympiádu v Los Angeles a místo ní letím na Družbu do Moskvy.