Výhodou mládí je, že máte čas i prostor dělat chyby. Výhodou věku trochu pokročilejšího je, že tenhle luxus už vám nepatří. Musíte dělat všechno dobře. A tak se konečně snažím.
Běhám docela dlouho a věnoval jsem tomu hodně času. Ale zcela výjimečně i hodně pečlivosti. Ke svojí škodě. Trochu jsem tak sezonu co sezonu plýtval úsilím a zbytečně si komplikoval cestu za vysněnými výkony. Jako bych běžel pořád do kopce. Někdy i s batohem na zádech.
V letech, kdy jsem na tom byl fyzicky nejlíp, jsem věřil, že všechno urvu pouhým tréninkem, naběhanými kilometry. Ne že bych neomezil pití piva nebo že bych denně do sebe cpal řízky a tlačenku – to by z pravidelného běhání nic nebylo. Ale nebyl jsem v tak důležité věci, jakou je jídlo, moc důsledný.
Protahoval jsem se, většinou však špatně.
Občas jsem i cvičil, to ano, ale vždycky až ve chvíli, kdy mě něco začalo bolet.
Regenerace? Musel mi stačit spánek.
Teď vím, že s takovým přístupem bych už nevystačil. Nebo bych se maximálně pořád motal kolem maratonu za 3:30. Od listopadu jsem proto začal pracovat na odstraňování běžeckých neřestí. Postupně, jednu po druhé. Žádná šoková terapie.
V životě jsem přečetl tolik běžeckých knížek jako málokdo v téhle zemi – a možná dost dobře jako nikdo na mojí výkonnostní úrovni. Desítky hodin jsem proklábosil o tréninku se skvělými vytrvalci. Pár jich sleduji na Stravě a na YouTube, takže inspirace a teoretických znalostí bych mohl mít víc než dost.
Teď se je snažím dát dohromady. Ne jako eintopf, kam naházíte všechno, co je po ruce. Ale jako puzzle, kde každý dílek musí přesně zapadnout na svoje místo, jinak výsledný obrazec nesložíte.
Je v lidské přirozenosti, že od druhých přebíráme hlavně to, co je nám příjemné a pasuje do našeho vidění světa. Nejsem v tom výjimka. Kdybych úplně přeoral svůj přístup, mohlo by to nadělat víc škody než užitku. Je dobré dodat rutině nové impulsy, radši však zase s mírou a rozumem. Rutina není vždycky neslušné slovo.
Nebudu tedy chodit na jógu (na to ani nemám čas), nepořídím si cyklistický trenažér (to by mě nebavilo), nebudu týden co týden sekat úseky na dráze (to by mi myslím spíš ubližovalo) a už vůbec se nestanu veganem ani paleo žroutem (obojí bych vydržel tak tři dny).
Ale chci se na závodní váhu dostat už začátkem jara, a ne na konci léta, jak se mi to v těch nejlepších sezonách dařilo (zaplaťpámbu aspoň za to). Díky tomu bych mohl naběhat co nejvíc kvalitních kilometrů a v létě řešit jenom trénink. Už mi chybí kousek!
Chci poprvé od základní školy při předklonu dosáhnout špičkami prstů na zem.
Chci mít pestřejší trénink, celoročně. V rámci možností i teď v zimě, kdy jsem obvykle běhal několik měsíců stejným tempem, po stejných trasách.
Až pominou všechno covidová omezení, zase si koupím permici po Podolí. Ne, nebudu nabírat další objemové kilometry v bazénu, spíš si jednou za týden líně protáhnu ve vodě svaly a vůbec celé tělo. A možná občas vyrazím na veslařský trenažér, jako kdysi.
Zatím jsem od listopadu najel na trénink, který v ideální podobě vypadá následovně. Ne, není to nic převratného ani kopírování hodného, ale mně myslím docela prospívá.
Pondělí. Volno. Přes to – až na jednu, dvě výjimky v roce – nejede vlak. Moje běžecká verze šábesu.
Úterý. Volný běh cca 15 km. Pokud počasí a terén dovolí, tak posledních 4-6 km svižně. Prostě trénink do velmi příjemné únavy.
Středa. Kopcovitých 20-23 km. Samozřejmě to první slovo by mělo být v uvozovkách. Nežiju v Beskydech, nýbrž v Praze. Prostě se snažím vybírat trať, abych na ní měl co nejvíc stoupání. Tady už je únava větší, ale ne devastující.
Čtvrtek. Výklus 7-8 km. Totální autopilot, totální rege. Tempo 7:00. Jo, to není překlep. Loudání jsem odkoukal od jednoho olympijského vítěze a naprosto mi vyhovuje.
Pátek. Náladových 16-18 km. Až ráno před vyběhnutím se rozhodnu, jak tenhle trénink pojmu. Někdy běžím podobným tempem jako v úterý. Někdy dám fartlek – ale v jeho původní, nestrukturované podobě, kdy zrychluju a zpomaluju podle momentální nálady, ne podle plánu. A brzy začnu doprostřed zařazovat 4-8 km půlmaratonským tempem.
Sobota. Stejně jako ve čtvrtek.
Neděle. Long 26-27 km. Proti minulým sezonám největší změna, nedělní běh jsem zkrátil (nad 28 km jsem naposledy běžel v říjnu při maratonu). Proč, o tom podrobněji jindy.
Všechny tyhle běhy mají společné, že na hodinky se nedívám. Ostatně v zimě je mám schované pod rukávem. A auto-lap vypnutý. Běžím podle pocitu, tempo mě v tuhle chvíli nezajímá.
V souhrnu se dostanu na 90-100 km, což je pro mě slušný objem, ze kterého však díky pomalým výklusům a kratšímu longu zvládnu zregenerovat. Takhle to chci s malými obměnami (a občasnými rege týdny) držet do začátku dubna.
A doufat, že tím pořád budu naplňovat svoji mantru: dělat všechno dobře.
hele tendle ártykl se ti povedl a ten mikrocyklus je rozumně gut, at to lítá Rudyy