Jak jsem na tom?
Tahle otázka mě v letech, kdy běhání beru trochu vážněji, pochopitelně docela zajímá, ale zároveň na ni většinu roku nejsem schopen detailněji odpovědět. Důvod je jednoduchý. V zimě běhám navlečený a občas i na sněhu, ledu, ve větru, takže sice můžu mít subjektivní pocit zlepšování (i stagnace, pochopitelně), ale řekněme 16. února nejsem s to odpovědět, jestli jsem právě na cestě k maratonu za 3:10, nebo 3:30.
Podobně v létě. Je obvykle horko, běhat musím brzy ráno (a tedy míň spát), únava se kumuluje, a proto to taky není čas, kdy bych si troufal na nějaké prognózy.
Všechno se pozná až při normálnějších podmínkách, hlavně meteorologických. Tedy na jaře a na podzim.
Samozřejmě, jsou tady moderní chytré technologie, které by mohly pomoci. Ale upřímně, žádná sláva to s nimi není. Můj aktuální Garmin 245 si, stejně jako předchůdce, dělá ze mě vytrvale legraci. Neznám většího demotivátora. Na maratonu mě podceňuje o dobrých deset minut, spíš patnáct. A jednou mi v cíli desítky, kterou jsem dal za 41:17, hlásil, že můj potenciál vidí na čase okolo 44 minut. Což už z logiky věci je nesmysl. Tedy pokud neměl na mysli případ, že bych se v cíli rozběhl a běžel ještě jednu desítku. To by mohlo odpovídat.
Strava a její měření úrovně fitness, to je ještě větší blamáž. Pokud běžím na vysoké tepy, ohodnotí to jako skvělý trénink, ve shodě s tím roste i graf kondice. Přitom někdy je důvodem vyšších tepů jenom horko, nebo dehydratace, špatná regenerace, nebo naopak příliš vrstev oblečení, nikoli intenzita tréninku. Zkrátka generátor náhodných čísel.
Ještě kdybych běhal stále po rovině, asi bych si časy z tréninku dokázal směrem k závodním cílům nějak interpretovat. Ale v kopcích? To moc nejde. Ani s pomocí segmentů.
Vybavuje se mi v těchhle souvislostech jaro 2006, kdy jsem původně měl naplánovaný ambiciózní maraton v Hamburku, ale po zimě jsem si na něj najednou nevěřil. Byla to ona ladovská zima, o níž Jarek Nohavica napsal písničku. Už čtvrtý měsíc v jednom kuse furt jenom prosinec. Mám dojem, že těch měsíců bylo pět… Pořád cupitání na sněhu a ledu, tempa jsem dokonce chodil dávat do fitka na běhátko!
Nakonec jsem maraton malověrně odpískal (asi mi nějak Hamburk není souzený).
Byla to chyba. Místo maratonu jsem si v Regensburgu dal jenom půlku a za ne zrovna dokonalých podmínek ze mě vypadl čas 1:25. Netvrdím, že bych býval v Hamburku pokořil tři hodiny, ale rozhodně bych se téhle metě dost přiblížil.
A tím jsem pomalu doklopýtal k pointě.
Mám za sebou dobrou zimu, skoro bez sněhu. Čtyři měsíce dobrého tréninku. Od října jsem shodil sedm kilo a běžecky se cítím nejlíp za posledních deset let. Jak tedy na tom opravdu jsem?
Nejlepší odpovědí je – téměř vždycky – zkusit si jít zaběhnout závod. Dneska se mi Pečeckou desítku povedlo zaokrouhlit na 41:00. V září by mě tenhle čas příliš nenadchnul, ale v březnu ho beru. Zvláště v tom větru.