Kdy si dát osm piv
Pokud mi někdo tvrdí, že běh na dlouhé tratě je nudný sport, zejména pro diváky u televize, snažím se nesměle protestovat a trpělivě vysvětluju, že to není pravda, že je v něm ukryto tolik krásy a napětí. A jako podpůrný argument mám i to, že pokud nějaký sport musí každému nezaujatému pozorovateli připadat nudný, je to především rychlobruslení. Zvláště na dlouhé tratě.
I to je jeden z důvodů, proč se na něj asi tak třicet let už nedívám. A nic na tom nezměnila ani Martina Sáblíková.
Závody jsou vlastně časovkou ve dvou. Přičemž soupeřem není ani tak ten druhý, jako spíše ti, kdo už si svůj part odbyli, případně je ještě čeká.
Je to absolutně bezkontaktní sport. Na rozdíl od maratonu nebo desítky na dráze nevidíte žádné strkanice, nástupy, strhující finiše. Pouze jednotvárná rychlost se střídáním drah.
Taktika? V podstatě existuje jediná. Nasadit co nejvyšší tempo a snažit se ho udržet až do konce. Ideálně ho v závěru trochu navýšit.
Dneska už však rychlobruslení za nudné nepovažuju. Postaral se o to Nils van der Poel ze Švédska, aktuální olympijský vítěz na tratích 5000 a 10 000 m. Ne, neviděl jsem jediný jeho závod v Pekingu. Ale nadchnul mě tím, že pár dnů po jejich skončení zveřejnil svůj tréninkový plán od roku 2019 a hlavně rozsáhlý komentář k němu. Jmenuje se How to skate a 10k…and also half a 10 km. Je to svérázný manifest jednoho svérázného sportovce.
Přečetl jsem řadu povedených běžeckých knih, tréninkových i memoárových, ale žádná z nich mě nenadchla tolik jako tohle 62stránkové PDF švédského rychlobruslařského šampiona. Jedním slovem je fascinující.
Van der Poel připomíná tesaře, který bere do ruky kladivo a trefuje jeden hřebík po druhém přesně na hlavičku.
O rychlobruslařském tréninku jsem do té doby nevěděl prakticky nic, ale to rozhodně nebylo na škodu. Ostatně detaily specializované přípravy nejsou na van der Poelově manifestu to nejzajímavější. Víc mě bavily obecný pohled na vytrvalostní sport, provokativnost myšlenek, mentální nastavení autora.
Některé věci nejsou do běhání přenosné, s některými tak úplně nesouhlasím (nemyslím si například, že aerobním tréninkem v opravdu vysokých objemech se nelze přetrénovat) a většina z nich je pro mě konkrétně nepoužitelná. Ale jako podnět k přemýšlení o vlastním tréninku funguje prakticky všechno.
Van der Poel většinu roku jede jako aerobní monstrum. Nabírání objemů v nízké intenzitě (60-75 % TFmax) je základem jeho tréninku. Většinu zvládá na kole (6-7 hodin denně, obvykle na 220 wattů), ale hodně i běhá. A jsou to pořádné štreky. Třeba si dá pětihodinový trail nebo 90kilometrový závod nebo padesátku za 4:07 nebo ultra backyard nebo zařadí etapový závod na 280 km. Pro absolutní neznalce rychlobruslení raději dodávám, že to všechno v rámci přípravy na závod trvající 13 minut!
Vrcholový sport je jeho prací a tomu přizpůsobuje i plán. Zásadně trénuje jenom od pondělí do pátku – při vrcholu aerobní přípravy je to až 33 hodin – a víkendy má volné. Aby taky trochu žil normálním životem. A aby stihl do pondělí zregenerovat, což se hodí zejména v případě, že v pátek se socializuje až příliš a do postele se dostane ráno.
Ať už nám životní styl a naše priority povolí čtyři hodiny sportování týdně, deset nebo pětatřicet, jedno máme společné – s přiděleným časem se snažíme nakládat co nejefektivněji. Nebo bychom aspoň měli. Tedy pokud naše cíle mají výkonnostní charakter, pokud nesportujeme jenom pro radost z pohybu a mentální údržbu.
Van der Poel tvrdí, že každý musíme v takovém případě pojímat trénink s maximální racionalitou. „Nedělejte věci, které děláte jenom proto, že vypadají cool nebo jsou snadné,“ říká doslova a myslí tím zejména strečink, jógu, koordinační cvičení, posilování středu těla atd.
Netvrdí, že je nemáme dělat vůbec, ale že bychom měli hledat ideál v podobě co nejmenšího času, který má smysl se jim věnovat. Tím, že budete dělat strečink třikrát víc, než je nutné, se z vás lepší rychlobruslař nebo běžec nestane. Jenom se okrádáte o čas, který můžete věnovat tréninku, jež vás skutečně posune. Ani svaly hezky se vyjímající v zrcadlech posiloven vám k ničemu moc nebudou.
Souhlas. Absolutní. Už před nějakými patnácti roky jsem upravil větu Karla Plíhala, že správný folkový zpěvák hlavně hovoří, a když mu náhodou zbude čas, tak i zazpívá, na běžecké reálie: Správný běžec se hlavně protahuje, a když mu náhodou zbyde čas, jde si zaběhat.
Jak tvrdí van der Poel, u každé činnosti z kategorie „prehab“ bychom si měli vyhodnotit, jak moc je pro nás z hlediska tréninku užitečná. A všechno nepotřebné odseknout. It's about skating, říká. Přeloženo do našeho jazyka: it's about running.
V téhle souvislosti se mi vybavují desítky běžeckých videí, která na mě v poslední době vyskočila z YouTube a Instagramu. Společné mají to, že se v nich neběhá. U každého si říkám, jestli by mi při maratonu opravdu pomohlo, kdybych podle nich trénoval a žil. Jestli bych zaběhl lepší čas, kdybych zvládl padesát shybů, kdybych uměl uvařit tu nejchutnější quinou, kdybych si dokázal dát nohu za krk, kdybych chodil na zumbu. U každého hezky vypadajícího cvičení se ptám, jestli bych se ho naučil tak dobře, aby skutečně fungovalo jako prevence zranění, nebo bych si nějaké zbytečné spíš nepřivodil atd.
It's about running.
Van der Poel chválí i monotónní trénink, který zvláště v aerobní fázi přípravy u něj převažuje. Ačkoli je to proti trenérské poučce, že vám nepřináší žádné nové impulsy (o něčem podobném jsem psal i minule), on se v něm snaží vidět především přínos. Opakováním jedné a té samé činnosti – v našem případě běhání po stále stejné trati o stále stejné délce – se jednak mentálně zocelíte, jednak jste schopni líp pozorovat výkonnostní pokroky a jednak si na probádané půdě dovolíte náročnější trénink.
Zaujímaly mě samozřejmě taky jeho zkušenosti s jídlem. Zatímco v průběhu vysoce aerobní fáze ho vůbec neřeší, protože pak není složité přebytečná kila shodit, v sezoně se váží každý den. V prvním případě jí jako pominutý, až 7000 kalorií denně, z toho hodně tuku, aby měl energii, což je mimochodem výzva i pro dentální hygienu 😊
Hlavní zásadou jeho sportovní přípravy je, že cokoli, co mu dokáže udržet motivaci i tréninkovou morálku a udržuje v něm zapálený oheň, je potřeba vyhodnotit jako užitečné. A je jedno, jak ulítlé to na první pohled vypadá. Proto extrémy v přípravě i v jídle. „Někdy si prostě potřebuju dát po tréninku pivo. A někdy osm.“
A dodává, že každý si musíme najít svou cestu a recepty, které budou fungovat nám. Trenéři můžou nabídnout svoje nezpochybnitelné know-how, které my neznáme, ale oni zase neví skoro nic o našem těle. A naší duši.
Neobjevuje Ameriku, jenom k ní připlouvá z jiné strany.
Pokud máte pocit, že tenhle text pro vás nebyl ztrátou času, tady je povídání Nilse van der Poela volně ke stažení.