Kudy z nudy
Už to bude patnáct let, co jsem se přestěhoval do blízkosti Kunratického lesa. Kromě mnoha jiných věcí to má i jednu zásadní výhodu – je to skvělá lokalita na běhání.
Hned první rok jsem to poznal na výkonech, protože trénink v mírně kopcovitém terénu je víc než blahodárný, hlavně na sílu. Spočítáno to nemám, ani přibližně, ale za ty roky jsem myslím v Kunraťáku mohl natočit tak 25 tisíc kilometrů (což je i jeden z důvodů, proč mě nikdy ani trochu nelákala Velká kunratická).
Z toho přes deset let jsem běhal převážně po jedné, stále stejné trase. Po obvodu lesa, po směru hodinových ručiček. Jenom občas jsem přidal horní kolečko u Velkého altánu nebo stoupání po asfaltce kolem bývalé mini ZOO. Jinak jsem jel pořád stejně jako podle harmonogramu. Den co den, týden co týden, rok co rok.
Skoro se divím, že mi z toho nejeblo.
Znal jsem na trase pomalu každý metr. Všiml jsem si, když někde pokáceli strom nebo přidali nový odpadkový koš. Věděl jsem, kdy přijde zatáčka, kdy stoupání, kde skončí asfalt a začne lesní cesta, případně naopak.
Když jsem se na podzim 2018, po několika běžecky spíš symbolických letech, zase trochu pustil do tréninku, najednou jsem si vůči téhle trase vytvořil nějaký blok. Hlavně v dnech, kdy jsem se k běhání musel víc přemlouvat. Představa, že zase vyrazím po cestě, kterou znám téměř nazpaměť, mi moc elánu nedodávala.
A tak jsem převážně kvůli duševní hygieně postupně začal bojovat s nudou a stereotypem. Opravdu až po víc než deseti letech jsem se rozhodl přelajnovat domácí hřiště a oběhnout Kunraťák opačným směrem. Přidával jsem i kopečky, které jsem nikdy nevyběhl, objevoval další zákoutí. Žádný běh teď není stejný jako ten včerejší.
Bylo to neskutečně občerstvující. Až mě to překvapilo. Nehledě na to, že – jak asi každý trenér potvrdí – běhat pořád po stejné trase nepřináší tělu moc nových impulsů a trénink tak ztrácí na smysluplnosti.
Po čase jsem objevoval i lokality dál za Kunraťákem. Cyklostezku na Zbraslav, cestu k Berounce, občas Vyšehrad, od loňska Prokopské údolí (kam jsem poprvé spíš nedopatřením zabloudil) a jednou jsem to dokonce vzal z domova přes Karlův most až na Malou Stranu.
A taky jsem začal do Kunraťáku vbíhat jiným místem. Skoro jsem získal pocit, jako bych se přestěhoval! Taková blbina, ale hlavně v začátcích jsem si ji užíval.
Na výkony nic z toho asi vliv nemá, na kilometráž však rozhodně. Nevěřím, že starým stylem autopilota bych byl schopen dávat stejné objemy jako teď.
Nevýhody? Napadá mě jediná. Nemám šanci stát se na nějakém segmentu Stravy lokální legendou.
Ale s tím se myslím dá v klidu žít. I běhat.