Můj jedenáctý maraton, pátý nejlepší čas (3:22:11), splněný limit pro Boston 2024 (i když tedy jenom díky tomu, že v dubnu 2024 přestupuju do další věkové kategorie, pro příští rok by mi to nestačilo).
Nemůžu být nespokojený.
Ale když to vezmu kolem a kolem, bylo to jako ony známé memes: co si objednáš z Wishe, co ti přijde domů.
Do Košic jsem se těšil. Už jsem tam byl přihlášený dvakrát, ale ani jednou to nevyšlo, naposledy před třemi roky. Kdybych se při těch letech, co běhám, nedostal na nejstarší evropský maraton, jistě bych to přežil, ale trochu líto by mi to bylo.
Košický maraton je opravdový sportovní svátek a je vidět, že pořadatelé se maximálně snaží, aby jeho historický odkaz udržovali. Začíná to zapálením maratonského ohně, každý rok ocení některého ze slavných běžců minulosti, ze závodu netrčí komerce, jak je to zvykem jinde. Ostatně startovné bylo jenom o něco málo vyšší než v Běchovicích.
Po propršeném pátku a sobotě se uklidnilo i počasí, většinou bylo pod mrakem, trocha toho slunce se dala přežít a vítr snad ani nestojí za řeč.
Po startu a prvních pár opatrnějších kilometrech jsem se ustálil na tempu, které mi přišlo dlouhodobě udržitelné, zhruba 4:35 až 4:40. Na dohled jsem pořád měl vodiče na 3:15, asi dvě stě metrů před sebou.
Pohoda. Fakt prima závod. Půlka za 1:38. A úžasná atmosféra na Hlavnej ulici.
Bohužel na 22. kilometru jsem narazil do zdi.
Do zdi jménem půlmaraton, který startoval devadesát minut po nás – a jelikož jsme běželi dva jednadvacetikilometrové okruhy, pohodový závod tím pro mě de facto skončil.
Najednou jsem měl před sebou balík 3000 lidí, z nichž většinu (nakonec cca 2300) jsem musel/potřeboval předběhnout.
Na širokých bulvárech by to až takový problém nebyl, ale zrovna v té chvíli se dlouho běželo po úzkých silnicích. Následujících deset kilometrů jsem v podstatě absolvoval slalomový závod. Ztratil jsem tam docela dost sil, času, nervů. O desítkách metrů, které jsem dal navíc, ani nemluvě.
Najednou jsem vypadl z příjemného tempa. Pryč bylo těch skvělých asi dvacet kilometrů, kdy jsem se držel lidí s podobnou výkonností, skoro dokonale sehraní v rytmu kroků i dechu.
Teď jsem byl ztracený v moři lidí.
A řekněme si, že půlmaratonci s ambicemi na 2-3 hodiny mají trochu jiné návyky než maratonci útočící na 3:15.
Každou chvíli jsem musel zastavovat a zase se rozbíhat, protože z ničeho nic přede mnou někdo zastavil; buď už nemohl, nebo si potřeboval udělat selfíčko, případně s někým popovídat. Když už jsem se ho pokusil oběhnout, zrovna si musel plácnout s někým v publiku. Běžné byly skupinky pěti klábosících kamarádů, samozřejmě seřazených vedle sebe.
A tak dál.
Za třicátým kilometrem už bylo líp. Ale ne úplně. Systém brzda/plyn jsem naposledy byl nucený použít ještě v cílové rovince.
V druhé polovině mě maraton přestal bavit. Přepnul jsem do módu BQ, dával pozor, ať se hlavně s nikým nesrazím a doběhnu v důstojném čase, jaký potřebuju.
Netvrdím, že bych jinak atakoval 3:15. Asi bych i tak zpomalil, protože jsem cítil, že půlmaraton mě stál víc sil, než by měl. Ale bez onoho zašpuntování trati bych se myslím v pohodě vešel pod 3:20.
Zkrátka a dobře: Košice jsou asi dobrý závod pro toho, kdo běží maraton pod tři hodiny, nebo naopak za dejme tomu 3:45 a pomaleji. Pro mě to byl poněkud nečekaně problematický zážitek.
Heslo závodu Try once, love forever u mě úplně nezafungovalo.
▪️▪️▪️▪️
Sezona skončila. Žádný další maraton, kde bych chtěl zkusit vylepšit těch 3:22, mě nečeká. Nemám na to ani pomyšlení.
Teď s radostí na dva týdny zamknu boty do skříně a budu přemýšlet, co dál.
Možná už je vážně čas prodat kravku a znovu nezasít. Nebo přejít na závody, které mi v tomhle věku a při slábnoucí touze běhat v tréninku rychle budou sedět víc než maratony.
přesně tak, mám ty samé pocity ze závodu, v druhé půlce to byl absolutní opruz a přestalo mě to bavit, pokud s tím nic neudělají, tak jsou pro mě Košice uzavřená záležitost, bohužel........a když se dívám na mezičasy, tak jsme běželi spolu v té skupince a na obrátce doběhli společně, málem ruku v ruce ..:-)
Gratulujem. 👏🏻👏🏻👏🏻 S tou stenou žiaľ súhlasím. Nič proti samozrejme, každý ideme svoje, ale stalo to dosť síl a ako zbytočne riskovať pri predbiehaní častokrát nepredvídateľných jedincov, som radšej spomalil a už sa ťažko z toho vyhrabávalo. Ešte horšie to bolo na obcerstvovačkách. Tam som na posledných dvoch uplne vzdal a radšej kráčal, ako sa s niekým zraziť. Tak či tak, atmosféra super a už len bežať na štart stálo za to.