Nížinné soustředění
Long time no see. Tak dlouho, že jsem málem zapomněl přístupové heslo.
Ale ono stejně nebylo moc o čem psát.
Je to trochu paradox. Ačkoli mám aktuálně na běhání relativně nejvíc času, co jsem kdy měl, je mi to vlastně k ničemu. Asi se mi vážně nejlíp trénovalo pod bičem časové tísně, kdy jsem měl jenom hodinu nebo dvě, než jsem musel jet do práce. Svoboda bývá někdy docela kontraproduktivní.
Jinými slovy: zima za moc nestála. Běhal jsem pořád, žádná nemoc, žádná pauza, žádné zranění. Ale nějak chyběl ten drajv. Občas jsem nedal ani 300 km za měsíc.
Plány na tuhle sezonu jsem už asi osmkrát přehodnotil. Maraton. Ne, něco delšího. Ne, maraton. Tak kompromis: padesátka. Ne, maraton. A nebo víš, co? Na závody kašlu, budu si běhat jenom tak.
Ale už jsem se našel.
Pomohl mi květnový soukromě-pracovní pobyt v Berlíně, resp. na pomezí Braniborska a Berlína. Zatímco jiní touhle dobou jezdí do Livigna a podobných destinací, já měsíc běhal v nadmořské výšce 39 metrů. Takové nížinné soustředění.
A šlo mi k duhu.
Možná díky příjemnému počasí.
Možná díky tomu, že většinu starostí jsem mohl nechat v Praze.
Možná díky vykročení z běžecké rutiny.
Najednou jsem tu měl samé nové tratě. A byly nádherné. Podél někdejší Berlínské zdi (v srpnu se takhle běhává známý závod na 100 mil). Podél kanálu spojujícího Sprévu a Havolu.
Nebo moji nejoblíbenější, takovou trochu politicky-vlastivědnou, přes Checkpoint Bravo k Wannsee (tam, co byla konference), po jeho břehu až do Postupimi, přes most špionů k Cecilienhofu (tam, co byla konference), do parku Sanssouci, pak na nádraží, koupit si vychlazeného lahváče (placení garminem je skvělá věc!) a nakonec busem zpátky domů.
Jednou jsem si zaběhl i do někdejší české enklávy Nowawes, k soše Jana Ámose Komenského. Taky fajn půlmaraton.
Navíc v Německu cyklostezky jsou stezky opravdu pro cyklisty (a pěší). Nejsou to silnice, kde zase až tolik aut nejezdí. Jako když jsem se předloni vydal po cyklostezce mezi Řeporyjemi a Radotínem a za tu dobu jsem potkal osm aut a dva autobusy. A to naštěstí byla neděle.
Někdy jsem nechal zeď zdí a běžel přímo do Berlína. Jak v Praze běhání po ulicích a chodnících nemiluju, tady mi nevadilo. Zvlášť když jsem mohl trénink zakončit na bývalém letišti Tempelhof. Na dva kilometry dlouhé ranveji, kde je vyznačených každých sto metrů – pro případ, že bych chtěl běhat intervaly. Zase si chvíli zkusit tempo pod 5:00.
Potom hurá na S-Bahn a domů.
Pravda, moje sezona málem skončila na chodníku v Postupimi. Běžel jsem s kamarádem, kecali jsme, úplně stoprocentně jsem na trasu soustředěný nebyl, navíc jsem asi zrovna mrknul na hodinky – a najednou jsem ležel na dlažbě.
Obíhal jsem totiž záhonek, na jeho kraji byl kámen, kterého jsem si nevšiml. A letěl jsem.
Už vím, jak se cítí hokejista hozený na mantinel.
Zbývající dva kilometry jsem nějak doběhl, ale nebyl jsem si jistý, jestli nemám zlomenou pravou ruku. Bolela celkem fest. Od zápěstí až k bicepsu. Rozbité koleno bylo v té chvíli vlastně úplný detail.
Nicméně jsem laicky usoudil, že zlomená nebude. Jenom jsem si pár dnů nebyl schopen pořádně uvázat tkaničky, a taky pít pivo levou rukou je nezvyk.
Celkem jsem za květen natočil lehce přes 400 kilometrů. Po dlouhé době. Jasně, nebyly v tom kopečky, to je vždycky snazší, ale na mé poměry je to pořád skvělá kilometráž.
Teď mě zase čekají měsíce, kdy návratem starých okolností trochu přidám výškové metry i kilometry. A snad časem tempo a rychlost.
A cíl sezony? Nevím. Zatím mi to je jedno. Zkusím si fokus udržet, a pokud na konci června budu pořád OK, něco začnu vymýšlet.