Začalo (a vlastně hned skončilo) nejpříjemnější období běžeckého roku. Den, na který se těšívám už od listopadu. Den, kdy vezmu rukavice, bundy, čepice, dlouhé elasťáky a uložím je zpátky do skříně. Odteď do října se bude běhat jenom na jednu vrstvu. Tričko (tílko) a trenky.
Pro někoho přichází jaro s prvními kvetoucími kytkami, pro mě tímhle rituálem.
Pravda, letos to nebylo úplně ono, protože minule popisovanou závodní premiéru jsem odskákal virózou. Či přesněji řečeno se mi spustila někde na čtvrtém kilometru. Týden jsem měl po běhání. Ale nechci skuhrat. Vždycky si v takové chvíli řeknu, že pořád lepší banální nemoc než nebanální zranění.
Když už jsem nemohl běhat (tedy asi bych mohl, ale plácal bych se v tom dvakrát déle, a stejně by běhání stálo za prd), aspoň jsem měl čas si o běhání číst. V březnu vyšla v USA knížka Run Like a Pro (Even If You're Slow), kterou napsali už zde jednou zmínění Matt Fitzgerald a trenér Ben Rosario.
Nechci ji recenzovat ani podrobně psát o tréninkovém systému, který čtenářům předkládají. Víc mě zaujal přístup, na němž je postavená. Tedy na myšlence, že ambiciozní běžci kupodivu málokdy trénují jako profesionálové. Ne že by snad měli běhat stejnou intenzitou a stejné vzdálenosti, to (naštěstí) ani nejde, ale podle stejných principů. Měli by se zcela logicky snažit napodobovat ty nejlepší.
Přitom v jiných sportech to tak funguje. Kulturisté chtějí trénovat a vypadat jako Arnoldové, také proto na obálkách tohohle typu časopisů obvykle najdete ty nejlepší z nejlepších, ne hobíka z vedlejší posilovny. Podobně cyklističtí nadšenci sledují všechny možné vychytávky profíků. Jen u běžců to zvykem není.
I ti, kterým záleží na cílových časech, obvykle jedou podle zažitých, stále omílaných tréninkových plánů pro plebs. Najdete minimum knížek, kde byste mohli nahlédnout do systematické přípravy elity (opět zdůrazněno: ne proto, abyste zkoušeli běhat stejné dávky, ale abyste si řídili trénink podobným způsobem). Spíš vás obklopuje balast různých škorpilovin.
Koho vlastně zajímá, jak to dělá Kipchoge, jak se vyvíjejí tréninkové poznatky posledních let? Všichni si myslíme, že je to jiný svět, nám zatraceně vzdálený.
Navíc si na trénování běžců troufá kdekdo. Když půjdete do nejbližšího fitka, velmi pravděpodobně tam najdete trenéra, který vám bez mrknutí oka vymyslí plán přípravy na půlmaraton. Běžecký trénink je přeci jednoduchý, všichni mu rozumějí. Přitom jak správně posilovat nebo hrát golf si asi nenecháte poradit jen tak od někoho, kdo jde kolem.
Dalším důvodem bariéry v know-how mezi hobíky a elitou je bublinové fungování. Třiapůlhodinoví maratonci se při tréninku i na závodech setkávají s třiapůlhodinovými maratonci, tak přirozeně od sebe přebírají i způsoby, jak se připravovat.
Autoři tvrdí, že právě proto nevrcholoví běžci dělají zbytečné věci, které by vrcholové běžce nikdy nenapadly (protože by jim sotva pomohly).
Vrcholový běžec by nechodil na zumbu, jógu nebo crossfit (jak to radívají běžecké časopisy), ani kdyby měl čas a příležitost. Protože zná cvičení, která vytrvalcům prospívají mnohem víc.
Vrcholový běžec by se nepustil do paleo diety, keto diety, bezlepkové diety ani by se kvůli snaze dosáhnout lepší výkonnosti nestal veganem (jasně, něco jiného jsou důvody etické). Zkrátka by bez zjevných zdravotních důvodů nepřešel na stravování, které předem vyřazuje určitý druh potravin. Základem všeho je totiž pestrý jídelníček.
Vrcholový běžec by se nenechal přesvědčit, že existuje věc, která jeho výkonnost zázračně posune. Ať jsou to boty, nutriční plány nebo tréninkové aplikace.
Autoři v knížce procházejí všechny oblasti přípravy, od rozcvičování a posilování přes fáze samotného běžeckého tréninku až po jídelníček, regeneraci, mentální nastavení – a vysvětlují, jak k nim přistupují profíci a proč by neškodilo se u nich inspirovat.
Tedy pokud nás bláhově baví hledat cesty, jak se zlepšovat.
Spojení vrcholového běžeckého tréninku a veganství dává smysl, viz "Eat and Run", a vůbec nemusí jít o etické důvody.
Co myslíte tím "balastem různých škorpilovin"?