Běžecký rok 2022
Kdybych měl loňský rok hodnotit jenom podle čísel, byl to ten nejlepší ze všech. Uběhl jsem 3936 kilometrů, nejvíc v životě. A nebýt listopadové rýmičky (jejíž následky jsem vykašlával ještě tenhle týden), mohl jsem se pohodlně dostat přes čtyři tisíce.
Ale o tom běhání není. Aspoň ne to moje.
Už jsem asi ve věku (nebo ve stavu poznání), kdy mi víc než čísla a tempa dávají smysl zážitky. Jasně, zvládnout ještě jednou půlmaraton pod 1:30 bylo super, ale tenhle běh neřadím nad ostatní.
Asi nejvíc ve mě zůstal týden strávený v Dolomitech. Víc jsem se o něm rozepsal tady. Bylo to úžasné. Každý jednotlivý běh. Skoro by se chtělo napsat, že i každý jednotlivý krok.
Když mám čas od času problémy s motivací, proč zase obout boty a vyběhnout, právě vzpomínky na Compatsch a okolí mi ji vrátí.
Červen, před sezonou dovolených, všude klid. Ideální pro usilovné čištění hlavy a taky jedno zásadní životní rozhodnutí, které jsem po návratu realizoval.
Rád vzpomínám i na běh v Mnichově. Byl jenom jeden, nebyl ani dlouhý, ale taky mě nabil energií.
V srpnu jsem tam vyrazil na mistrovství Evropy v atletice. Hlavně na maraton, ale stihl jsem i jeden večer na nádherném Olympiastadionu a druhý den chodecké závody. Ty už jsem jako mazák sledoval ze svojí oblíbené kavárny Café an der Uni, při popíjení weissbieru.
Bydlel jsem vedle hřbitova na severu města, ale především vedle Englischer Garten. Ráno jsem nazul boty a vyrazil. Na pěšiny, kde panoval tradiční mnichovský frmol pracovního dne. Cyklisti mířící do zaměstnání, pejskaři, běžci.
Pár kilometrů jsem dal i po trasách maratonu. S miliony vzpomínek.
Paráda.
A jakkoli nejsem městský běžec, ani trochu, bavilo mě i listopadové pobíhání v Berlíně. Kreuzbergem i parkem Tiergarten, kde startuje i končí maraton, stejně jako kolem Bundestagu až k Hauptbahnhofu.
Nebo po Unter den Linden. Tam jsem musel běžet po silnici a dávat pozor na auta, protože chodník před ruskou ambasádou je zatarasený a hlídaný.
Inu, rok 2022.
Když už mě před rokem nevylosovali na maraton, dal jsem si poslední stovky metrů aspoň takhle soukromě.
Nesmím zapomenout na Adamov a třicetikilometrový běh v kopcích s Danem. Po večerních třech pivech a čemsi smaženém. Pokud jsem měl letos někdy pocit, že mi to docela běhá, bylo to právě tady. I když posledních deset kilometrů už jsem neměl sílu do naší konverzace moc přispívat.
A navzdory ne úplně vydařenému maratonu pochopitelně rád vzpomínám i na Košice, takhle s odstupem.
Vlastně každý běh byl dobrý. Protože byl.
Celkem jsem běhání věnoval 392 hodin. To je cca 16 dnů nebo 4,5 procenta roku. Prima strávený čas.
Kdyby letošek měl být v tomhle všem stejný nebo aspoň vzdáleně podobný, budu spokojený.